Den dvacátý první – krumlovské dámy

Díky za tu cikánskou dynamiku

Úžasné jsou knížky a vůbec práce paní doktorky Evy Davidové, přední české romistky. Pozoruje místní dění z nedalekého Parkánu, kde žije. Její postřehy jsou přímé, opravdové a tnou do živého. Vlastně se ukazuje, že romské soužití bylo málokde tak úspěšné, jako právě v Krumlově. Žel dnes jsou původní cikáni odsunutí na periferii, povětšinou na sídliště Mír či do Větřní a jejich dynamika, živelnost a temperament se do normálního života v centru už tolik neprojevuje. Snad jen pomocí několika pouličních umělců či stále působících cikánských firem. Velký hold musím vzdát a smeknout před úklidovou firmou, která už řadu let centrum města čistí. Jsou to neskonalí profíci. Nakolik město není schopné efektivně postavit kolem hlavních turistických tras v přiměřené míře a objemu odpadkové koše či separovat odpad (ano, hezké jsou ty kontejnery u odstavných parkovišť), natolik je aspoň rozumné s výběrem svozové firmy. Cikánská parta tak poctivě čistí ulice a že toho ti turisté po sobě zanechají…

 

Braunová vs. Šedá

Proběhl blešák, sousedský bleší trh. Jeho součástí je celá řada interakcí a drobných mikro příběhů. Co mě snad zaujalo nejvíc, byl střet významné místní figury – historičky paní Heleny Braunové s autorkou projektu UNES-CO, sociální výtvarnicí, Kateřinou Šedou z Brna. Pro obě dámy se stal Český Krumlov klíčovým místem, důležitým pro jejich vlastní tvorbu i obhajobu svého portfolia. Jedna to vzala z Kladna přes Šumavu do zchátralého zapomenutého města na Vltavě již před lety. Ta druhá, přes projekty s vyloučenými lokalitami neodmítla výzvu, jež se naskytla. Obě stály jako madony  v poledním slunci na blešáku, co pořádala má žena. Každá z nich hájila svou sociální pozici a nehodlala ustoupit. Byla to pěkná verbální konfrontace:

Paní Braunová: „Podívejte se na to, takhle se v Krumlově nikdy nežilo. Kdo to kdy viděl, pověšené prádlo na ulici, bleší trhy? Když chcete vrátit do Krumlova život, jako byl dřív, ptejte se místních a podívejte se na staré fotografie.“ Paní Šedá: „Ne, to jste špatně pochopila můj projekt. Já nechci vracet život zpět v čase. O tom, jak se žilo, jsme už dělali řadu rozhovorů s místními.“ Paní Braunová kontruje: „S kým jste se bavili, co o Krumlově vůbec víte? Jaké tu byly cesty, kdo tu žil a jak, to víte? Že se prádlo věšelo vzadu do dvorků, to ano. Ale takto, to je šaškárna.“ Paní Šedá: „Ne, my jsme udělali katalog, knížku, sbíráme podněty k diskusi, závěrem projektu vyjde knížka točí se i film…“

Každá zaujatá tím svým, obě poměrně přesvědčivé, každá tou svou pravdou, svým viděním světa. Jak to vidím, trochu s odstupem a zaujetím, i když snad tolik nezaujat. Napadá mě jediné řešení. Tak říkám: „Paní Braunová, já vás zvu na kávu. Bude to určitě příjemnější než zde na rozpálené ulici. Budeme rádi, když nám povíte své zkušenosti a vzpomínky z Krumlova, jaký byl. Paní Šedá s vámi může udělat rozhovor i do své knížky…“ A tak konečně konfrontace se přetaví v tolik slibnou a zajímavou diskusi. Obě dámy se konečně ve smířlivějším duchu blíží do kavárny. Bohužel já už ne. Na mě pak čeká ten obyčejný normální život. Tam to je bezprostřední a rychle je potřeba vše zase na každodenní bázi řešit. Z diskusí jsem odvolán. Miminko chce jíst a  je třeba jej krmit. Sklidit stánek po blešácích, před deštěm, zabalit…

Návštěvy

Všechny naše návštěvy i návštěvy kamarádů jsou v zásadě turisté. Buď loví kulisy pro své fotky, nebo loví nějaké zážitky, či loví místní příběhy. Je to hon. A při naháňce není prostor pro klid, oddech a nadhled. Je to šrumec, trochu zmatek, vášeň, pohyb. Mnozí přislíbí své zápisky či postřehy, nakonec je nepošle nikdo. Někteří přespí, jiní se staví jen na oběd či na kafe, někteří prohýří noc nebo městem jen tak projdou. Turisté jsou trochu jako vlny v moři. Přivalí se, až máte pocit, že vás skoro zavalí, pak zase odjedou, vlna se stáhne a město je prázdné. V noci nad ránem opět získává svou tajemnost a romantiku. Většina však jen tak proteče a městu svůj otisk nezanechá. Někteří však, co zůstanou déle, přidají městu střípek do mozaiky tváře celého města. A tak mi to přijde i s námi. Někde napůl mezi turisty, někde napůl mezi hraním na rezidenty. Celý svět je jedno velké divadlo. Svět chce být klamán, všichni zde hrají své role. Ani nevím, jestli celý ten projekt napomůže k povědomí o udržitelnosti a dalších aspektech masového turismu. Idylicky a altruisticky si to tak někdy představuji. Druhá možnost je ta prozaická přízemní – že to na chvíli rozvíří stojaté vlny na maloměstě. Jako kruhy na rybníce po spadlém kameni, ty zprávy prosáknou přes média i o kus dál. Ale v zásadě, že to prý nic nezmění. Čas ukáže. Třeba i ukáže co je divnost, co je normalita. Á propós, to možná uvidíme prizmatem pohledu našich dětí či vnuků, až jim budeme obhajovat to, jak jsme tenkrát žili, jak fungoval turismus a jakou formou jsme opečovávali a užívali rožmberskou perlu na Vltavě…

 

Co je Krumlov za město?

Město je živý mechanismus a jakékoli zásahy do něj mají svou setrvačnost. Tak třeba naslouchejme krapet i všetečným upřímným otázkám svých ratolestí, nezkažených sociálními a společenskými vrstvami a vazbami dospělosti, co je usus, co se hodí a různá nastavení, jak to má být. A stejně tak i generacím před námi, s jakými vizemi a myšlenkami se pouštěli do utváření prostoru kolem sebe. Jaké byly jejich nápady a motivace, jaké okolnosti zavinily a způsobily pak konečnou podobu města, ve kterém žijeme. Město totiž fakt nejsou jen baráky. Nebo jejich uspořádané shluky. Ale lidé, jejich příběhy, interakce, život a energie z města. Místní legendy, historky, lokální postavičky, kolorit. Služby, každodenní život, cvrkot. Pohyb, hluk, vůně i smrady, dynamika větru, vlhkost větru, šum splavu, stín kamenných prastarých domů. Oblečení místních, vývěsní štíty obchodů…. Město je život. Minulý, současný i ten budoucí. Krumlov i jiná města by si v rámci diskuse o strategickém plánu mohly říct nejen jak chtějí vypadat na příští cca pětiletku, ale jakou mají vizi a charakter, který chtějí udržet a zachovat, popř. dovybudovat na dalších třeba padesát let. Co je to rodinné stříbro a proč se sem vracet. Jak má město fungovat nejen uživatelsky pro návštěvníky, ale jak má fungovat pro život pro ty, kteří zde bydlí a tráví zde pěnu svých dní.

Fancy oblečky turistů, jejich natáčecí elektronika či asijské pochoutky asi smete čas a městu to tvář příliš nedá…