Den 7.-normální život

Hned na začátku jsem si říkala, že pokud je tu člověk na krátko, může to být výborná dovolená, že zde nejde žít normální život, když jsme si normální starosti nechali doma. Nenechali.

Do rána mě přepadla viróza, děs běs, nemohla jsem vstát z postele. 38°C. Děti jsem musela nechat svému osudu, protože manžel s Maruškou již odjel na MEU. Dopoledne si holky vzaly Mirečka do kočáru a šly vozit na náměstí. Postupně jak na ně svítilo slunce, se posunovali, až skončili sedět na kašně. No odpočinková zóna asi nic moc. Holky jsou moc šikovné, sami si ohřály oběd, nakrmily Mirečka, !umyly nádobí!,  (já o ničem nevím, spala jsem ) Po obědě šly vozit Mirdu a vyšly před dům, jenže ejhle, zabouchly se jim dveře a oni se nemohli dostat domů-prý zvonili, já nevím o ničem. Vzbudila jsem se kolem 15h., doma apokalypsa v podobě drobků a hraček, dveře do bytu dokořán a děti nikde, ani mobil u sebe neměli. Snažila jsem se je najít na kamerách, a říkala jsem si, že ten Velký bratr má své výhody, jenže ani tam nebyli. Nakonec si holky poradily, šly na ulici Široká, kde čekaly, až potkají naše sousedy. Dobře to dopadlo.

Odpoledne jsme měli mít program před domem-díky Bohu. Holky vymyslely kino a já byla ráda, že můžu zas ležet. Z okna jsem jim hodila prodlužku, společně se sousedy nanosili židle, napsali pozvánku pro kolemjdoucí a mohlo se začít promítat.  K holkám přisedli dva Češi, kteří holkám pochválili pozvánky. Za dvě minutky odešli. Přisedl si ještě 1 klučina,ale hned odešel. Nakonec jsem sešla dolů za dětmi, tam sem uviděla zoufalou Číňanku s malou  holčičkou, které se chtělo na záchod. Ptaly se mě na nejbližší wc. Nejbližší wc bylo u nás doma, tak sem je pozvala k nám domů. Tak snad se doma v Číně pochválí, jak jsou Češi hodní 🙂

Terka říkala, že je moc ráda, že jsou tu s námi tak hodné rodiny a žádný trumbela, protože dnes nám všichni moc pomohli. Děkujeme.