Takhle to dál nejde…

Ráno vyrážíme do COOPu pro snídani. Naskýtá se nám nezapomenutelný pohled… prázdný Latrán. Ticho, klid a  pohoda… bohužel nemá dlouhého trvání. Už cestou zpět potkáváme první skupinky turistů. A to je před osmou 🙁

Dopoledne vyrážíme na náměstí, zkontrolovat zda panák přežil až do dneška. Dle předpokladu „je po něm“.

Nicméně cestou potkáváme Asiata, který si na dceru ukazuje prstem a směje se tak, až to hezké není. To je fakt něco tak divného, když jde blonďatá holčička bosky pěší zónou? Pak si jí ještě zezadu fotil. Je 10 a tohle nám přilévá další kapku do našeho poháru.

S někým jsem tuhle řešila, proč si ty naše blonďáčky fotí. No prý je to u nich něco neznámého, neokoukaného. Ok. Asi dobrý argument. Ale dnes jsem cestou potkala černochy, kterým byly naše děti úplně ukradené. Přitom mezi černochy se blonďáci taky vyjímaj a nezapadaj… je to divný svět!

Na náměstí je docela provoz i v části u kašny, neustále musíme uhýbat autům, takže tam nevydržíme ani hodinu a jdem na návštěvu do Široké na výbornou kávu a domácí bezinkovou šťávu. Slunce pálí, je tam opravdová výheň, tak se uklízíme do chodby domu, kde jsme nabídli židli i občerstvení pani Braunové, která nás zasvětila do historie Krumlova a její rodiny.

Oběd jsme se rozhodli nevařit a vyrazit podpořit místní pohostinství. Volba padla na Travellers. Skvělá obsluha, výborná kuchyně, cenu slušné a velký koš s hračkama pro děti. Byla to opravdu dobrá volba.

Odpoledne jsme se rozhodli ujet všemu tomu rozpálenému městu, schovat se před turisty. A byla to další dobrá volba tohoto dne.