Já jsem asi výjimka, která turisty miluje a hejčká

Jaroslava Dominová, *1956, majitelka obchodu ATELIER HEZKY ČESKY v centru města. V Českém Krumlově se narodila a většinu života bydlí na sídlišti Vyšehrad.

Narodila jste se v Českém Krumlově? Kde jste vyrůstala?

Narodila jsem se přímo doma, což už se asi běžně neděje. Bydleli jsme v ulici Pod Kamenem, ta už neexistuje, zbořili ji, když potřebovali udělat příjezd do Krumlova od Budějovic. Ty domy byly krásný, přilepený na skále. Stěhovali jsme se pak do tehdy nového sídliště na Vyšehradě. Byla jsem jedna z prvních a mála generací, kdo měl vodovod, teplou vodu a ústřední topení. Spolužáci bydleli ještě ve starých domech, topili si uhlím, dřívím a my jsme bydleli v těžkým blahobytu.

Byla jsem maličká, když jsme se odstěhovali, takže já už si Vnitřní město moc nepamatuju. Na sídlišti se mi bydlelo krásně, protože dřív se žilo jinak, sami jsme vybudovali hřiště, buď na letní fotbal, nebo na zimní bruslení, na klepači jsme se houpali, sáňkovali jsme, hromadně chodili do školy, v prádelně jsme hráli divadlo pro rodiče. Založili jsme si fotbalovej klub, kluci hráli fotbal, my jsme chtěly taky, tak jsme založily dívčí jedenáctku. Jmenovali jsme se Dynamo Vyšehrad. Dneska na to lidi vzpomínají, jak to bylo úžasný.

Takže centrum si nepamatujete, vy jste tam nechodili?

Chodili, protože v centru byly ještě obchody, veškeré služby, museli jsme sem chodit nakupovat. Nebo třeba do kina, do cukrárny. Ale když jsme šli do kina, tak jsme nechodili přes město. Báli jsme se a chodili okolo.

Vy jste se báli přes centrum?

Báli, ale jen jako malí a večer, protože tam bydleli Romové, párkrát nás přepadli a zmlátili.

Já jsem ale slyšela od řady lidí, že s místními Romy nebyl nikdy problém, že s nimi chodili do školy, do práce a nepřišli s nimi do žádného konfliktu…

To je pravda, tohle je jen příhoda, byla doba šedesátých, sedmdesátých let, ale když jsme šly jako holčičky přes město, tak jsme se radovaly, jako že překonáváme nebezpečí. A oni na někoho čekali, měli na někoho spadýno, ale přišly jsme jim do cesty my, tak ztloukli nás, měli jsme pak natrženej koutek nebo ucho. Prostě do Vnitřního města se večer nechodilo. My z Vyšehradu jsme byli považovaný za takovou jakoby „šlechtu“. Město bylo naruby. Ale jinak jsme se kamarádili, chodili do školy, hráli si, bruslili…

A centrum byla vlastně vyloučená lokalita?

Ne, ne! Lidi tam měli svůj vnitřní život krásnej, já si myslím, že byli spokojení.

A Vnitřní město bylo považováno za „město“ a Vyšehrad byl brán jako co? Periferie?

Periferie ne. Sídliště. Město se vylidňovalo, všichni šli rádi do paneláků, do teplý vody, ústředního topení a za světlem.

Pamatujete si nějaké činnosti, kterélidé ve Vnitřním městě provozovali, které vy jste třeba vůbec na sídlišti neměli? Nebo pamatujete si nějakou poetiku, která se z města úplně vytratila?

Nevím o řemeslu, co by tu nebylo. Ale pamatuju si, že Romové na náměstí měli obydlený celý prostor, venku židle, tam seděli, plkali, a děti na náměstí lítaly. A pak sedávali na kašně, to bylo jejich, to bylo jakoby jejich území, včetně Na louži, ale i jinde.

Vzpomněla byste si na nějaké typické znaky Vnitřního města?

Zatlučený okna, to si pamatuju, ty prkna na oknech, popelnice všude venku, v průjezdech. Takový neutěšený. Tady byla třeba ve vnitřním městě ubytovna, vyhlášená tím, že tam jsou blechy, takže jsme vždycky potom, když šel někdo do Krumlova, říkali: vemte si drbátka!

Měla jste pocit, že za tím, jak je to město zchátralé, je cenná památka?

Já teda tenhle pocit mám od dětství. Jsem tady šedesát dva let v Krumlově a pořád mě to dojímá. Chodila jsem za školu a lezla na půdy, to se ještě dalo.

To jste se tam vloupala?

To jste se nemusela vloupat, to jste šla do toho domu, teď už je to všecko zamčený.

Dřív byly domy otevřené?

Tady se nezamykalo nic, nikde. Dřív si lidi zamykali jenom byty, to byla taková doba. Všude jsem se nedostala, ale nejvíc mně oslovil hotel Dvořák, tam se vyšlo až nahoru a byl tam půdní balkůnek, kde jsem se opalovala a viděla na zámek.

Mohla byste třeba popsat proměnu města okolo roku 1990, kdy se začal řešit vstup do UNESCO?

Já jsem si neuměla představit ty důsledky, většina obyvatel Krumlova měla pocit, že jim to přinese hlavně pozitivní věci, nikdo to nevnímal negativně. Jak to řekl pan Vondrouš, všichni jsme byli nadšení, táhli za jeden provaz, těšili se, až ten Krumlov „umyjeme“, očistíme od pavučin.

Překvapilo vás něco v negativním smyslu?

Vidím trend cestovního ruchu a že se ještě zvyšuje. Bojím se, že se tady stane to, co v Praze z Královský cesty.

Máte pocit, že se to ještě nestalo?

Nechci si to přiznat. Já si myslím, že to ještě není takový, ještě pořád tady jsou český firmy, i když je jich strašně málo. Byla jsem v Paříži, na Mallorce, viděla jsem, že to tam je taky tak, že je všechno univerzální, ale to je vývoj, který nás zválcoval, nemyslím si, že sedí na radnici lidi, který to způsobili. To je prostě souběh, takhle to ta doba přinesla, aniž by se na tom úplně někdo podílel.

Oni se na tom částečně podílejí i někteří místní, kteří si z domů udělali hotely a žijí jinde…

To je přesně ono, co mně tady chybí. Když tu byly ty obchody nebo hospůdky, tak tu byl pan majitel nebo vedoucí, kterýho já jsem znala, kterej vás vítal, budoval vztah. A stejně tak já to mám v obchodě. Buduju se zákazníky vztahy, proto mám turisty ráda. Třeba oni ke mně přijdou, uvařím jim kafíčko, nebo když chtějí zůstat, tak je ubytuju u sebe doma.

Napadají vás nějaké služby, které v centru postrádáte?

To je samozřejmý, ale to už sem nikdo nedostane. Tady bylo sklenářství, oprava obuvi, prádelny, čistírny, prostě služby.

Kde ty služby jsou?

Nevím.

Kam si lidi chodí zasklít okno, spravit boty?

Tady byly ve Vnitřním městě asi tři opravny obuvi, jedna je ve Vošahlíkově mlejně, tam každýho posílám. Služby už do města nikdo nedá. Kauzu hotel Vyšehrad asi znáte, ne?

Neznám.

To je opuštěnej hotel, kterej byl vystavěnej tady v letech šedesát, sedmdesát a byl tak slavnej, béčko s hvězdičkou, dokonce k němu vedly pojízdný schody.

To je ten opuštěný panelák?

Ano. Kterej byl slavnej i tím, že když ho stavěli, tak tam byl strom, který tou střechou obestavěli, takže ho neporazili. Do hotelu chodili všichni cizinci, co přijeli do Krumlova, protože to byl luxus.

A ten zkrachoval?

Ten nezkrachoval, to by vám řekl přesně pan Vondrouš. To je příklad špatný privatizace. Dneska je opuštěnej, dokonce tam jsou bezdomáči zadarmo. Už tam i nějaká holka umřela a je to odstrašující případ. To, jak my jsme se báli do města, tak teď aby ses bála kolem hotelu Vyšehrad. Město se pokusilo hotel odkoupit od majitele, ale oni jim dali neakceptovatelnou cenu a bylo vymalováno.

Myslíte si, že to je pro město důležité, aby lidi z periferie chodili do města, anebo myslíte, že to je vlastně jedno?

Já si myslím, že to je důležitý. Aby se jim tady líbilo, aby šli do města, na koncert, do divadla, do knihovny. Lidi si teďka dělají bariéry sami. Udělaly se kláštery a já jim tleskám. Ale někteří lidé: kláštery jo, ale my tady nemáme chodníky! Nejsem radní, nevím.

Řekla bych, že lidi na sebe mají nějakou alergii, která mi přijde zbytečná. Ale už je rozjetej vlak, prostě pro lidi z periferie Vnitřní město neexistuje, aby sem šli na procházku, na výstavu, do kavárny si sednout, na oběd… Je mi to líto.

A není to těmi cenami?

Samozřejmě, že to je i cenami. Je to dvojsečný. V Kotěhůlkách mají řízek jenom za pade. Když je to turistický město, ta daň prostě vzniká, mně to přijde úplně samozřejmý (ale nesmí se to přehánět).

Co si myslíte o turistech?

Spousta lidí turisty nemá ráda. Já jsem asi výjimka, která turisty miluje a hejčká. Víte co, on sem přijede přece s pozitivní náladou, jede na dovolenou, nikam nechvátá, neutíká, chce se dívat, bavit, vstřebávat. Turista sem přijede objevovat, tím mi potvrzuje, že žiju ve věčným městě. Turista jde pomalu a vnímá to,

Českej člověk to proběhne a mračí se. Mě hrozně mrzí, že žijeme v krásným městě, ale neumíme na něj být pyšní. Ale je to naše tradice, nebyli jsme pyšní na Komenskýho, na Formana, všechno nám objevila až cizina.

Vidíte nějakou proměnu v turismu nebo v přístupu turistů k městu za posledních deset, dvacet let?

Vůbec to takhle nevnímám. Záleží, jestli je to slušnej člověk a co očekává. Ale jak to udělat, aby tu ten tu turista byl dýl, aby to nebyl ten autobusovej, kterej přijede z Prahy, tady ho to vyplivnea on proběhne město…

Jaké stížnosti na turisty slýcháte nejčastěji? Třeba i od jiných obchodníků?

Že jsou nemožní, že si všechno vyzkoušeli a nic nekoupili, že na všechno sahají. Západ je tak zvyklej, všechno je dostupný. I tím, že jsou tady na dovolené, se projevuje jejich jiná kultura. Už jsem ale rozkryla, proč to tak je. Tak třeba Číňani. Oni, jak jsou tam v tý Číně natlačení, jak mají velkou hustotu obyvatel, tak musí být kontaktní, křičí nebo se na vás tlačí, protože si musí uhájit svoje místo. Takže jsem si řekla: buď mě oni otráví a já na ně budu nadávat, anebo si na ně zvyknu. A tak je to můj boj. Prostě je to jinej turista než Evropan. V jedný zemi je to takhle, v druhý takhle. Teď jsem byla na Bali a tam si žijí svůj život a žijí z turistů. V symbióze. Takže vás pustí do svého soukromého templu, uvaří vám kafe, nechají se vyfotit, pustí vás na mši, usmívají se na vás a žijou z vás a nemají ten pocit jako my tady. Je to taky asi vírou, jsou buddhisti nebo hinduisti a žijí jakoby v komunitách. V Evropě je každej individualistickej. Byla jsem tam, když měli nový čínský rok. Všude zácpy. Mají je kvůli nám, turistům, a nikdo neplká. To je krásný. Stojí prostě v koloně v taxíku a usmívají se.

Kdybyste byla na radnici a měla právo něco ve městě změnit, co by to bylo?

Asi bych musela nahlédnout do těch problémů, protože je znám jenom z pohledu zvenčí, ale já si myslím, že město jde dobrým směrem, že jsou na radnici slušný lidi. Vůbec nemyslím, že na radnici sedí lidi, který by nás chtěli okrádat, dělat nám díry na silnici a rušit veřejný záchodky, vždyť to je přece úplná blbost. To jsou lidi z našich řad, kteří tam sedí.

Jak byste představila Krumlov někomu, kdo ho ještě nenavštívil?

Krumlov je malý, komorní městečko, kde je dobře, bezpečno a hodně kultury. Kdo tady chce žít a být tady v pohodě, tak si tu cestu najde, protože je to tady moc krásný. Kdo se sem chce jet podívat na pár dní, tak mu to doporučuju.