Naše přání se bohužel splnila

Milan Marko

(* 1955), právník a ekonom, pracuje na volné noze jako daňový poradce, od narození do roku 2012 žil v Českém Krumlově, jako ředitel Českokrumlovského rozvojového fondu v letech 1992-1993 významně pomohl při rekonstrukci městského pivovaru na galerii moderního umění a při vzniku Egon Schiele Art Centra

Je červenec roku 1958. Český Krumlov je ospalá, všemi zapomenutá díra v československém pohraničí zhruba 30 km od železné opony, takže skoro „na konci světa“.  Turisticky je bezvýznamný, a v zahraničí zcela neznámý. Jen pár lidí si uvědomuje, že je to skrytá perla. Bydlí tu asi 8 tisíc lidí, z toho podstatná část v historickém centru. Fasády mají nejméně 50 odstínů šedi a jsou často oprýskané a promočené, protože okapy znárodněných domů po odsunutých Němcích už od války nikdo nečistí, takže v nich leckde vyrůstají břízy. Město připomíná zámek Šípkové Růženky, kde se dávno zastavil čas.

Řeka Vltava protékající městem je mrtvá smrdutá stoka, jejíž hladinu z nemalé části pokrývají chuchvalce růžové a fialové pěny z provozu papírny pět kilometrů proti proudu. Pro vodáky na kanoích je odpuzující zápach vody silnější než přitažlivost krásného kaňonu pod městem. Většina návštěvníků města se podivuje, jak mohou místní v takovém strašném smradu trvale žít, když oni toho mají po pár hodinách plné zuby. A to mají „přespolní“ v létě štěstí, že se netopí. Od října do dubna je tu totiž vzduch navíc zamořen štiplavým sirnatým kouřem z domovních komínů, protože z uzavřené kotliny ho dostane jen občas silný vítr. Ve městě se totiž topí převážně uhlím, které většina domácností používá i k vaření na sporácích, jelikož plyn zde není zaveden a rozvod elektřiny o napětí 110 V nestačí ani na napájení bojlerů. Teplou vodu si proto musí obyvatelé ohřívat v různých kotlích, takže ji mají většinou jen jednou týdně.

Městu se řada lidí ale vyhýbá nejen kvůli zápachu z řeky. Český Krumlov je totiž noční můrou pro řidiče všech dvoustopých vozidel, protože historické centrum nejde nikudy objet. Každý musí projet úzkými uličkami, z nichž některé jsou dokonce uzavřeny pro pěší, protože auto a chodec se v nich vedle sebe nevejdou. Sudy z pivovaru rozváží do hospod koňský povoz. V mnoha uličkách ho nelze předjet, takže řidičům nezbývá, než s ním a za ním „držet krok“. Důkazem, že průjezd městem je nad rámec schopností mnoha řidičů, jsou četné pestrobarevné rýhy od karosérií aut na fasádách řady domů. Na nevelkém náměstí o rozměrech pouhých 50×55 metrů je kromě křižovatky hlavních silnic do tří směrů i autobusové nádraží. Většina autobusů přitom má kapacitu 45 sedadel a jezdí s vleky pro dalších 20 sedících cestujících. Tyto soupravy stejně jako lesáci s kládami jezdí v obou směrech i uzoučkou Radniční ulicí, která při pohledu z obou stran vypadá jako průjezdná nanejvýš pro motocykly. Jinudy to totiž nejde! Spojení se světem obstarává denně šest vlaků a zhruba stejný počet autobusů směřujících do Českých Budějovic. O dálkové dopravě se nikomu ani nesní.

Skoro celý život občanů města se odehrává v historickém centru, kde je vše, co občané potřebují: obchody, provozovny služeb i úřady. Mimo centrum je jen nádraží a nemocnice. V centru jsou prodejny potravin, řeznictví, mlékárny, drogerie, pivnice, restaurace, bufet, pekárna, hračkárna, železářství, prodejny oděvů, rybárna, prodejny elektrospotřebičů, kol, hodin, klenotů, textilní i kožené galanterie, obuvi, skla a porcelánu, domácí potřeby a řada dalších obchodů. Prodejny a hospody se přitom v místní mluvě neoznačují podle umístění, ale skoro výhradně podle příjmení současného vedoucího nebo výjimečně bývalého majitele. Nechodí se do železářství nebo do potravin pod náměstím, ale ke Klečkům a k Vrážkům.

Je červenec roku 1998. Český Krumlov je v rámci turismu známý po celém světě jako historická perla jižních Čech. Před pěti lety byl zapsán na listinu světového kulturního dědictví UNESCO, stal se mezinárodně významnou destinací a cestovní kanceláře sem vozí stále více návštěvníků. Je totiž také ideálním místem pro nocleh na cestě z Prahy do Vídně nebo Salcburku. Na radnici se říká: „Co rok, to aspoň jeden král nebo prezident!“ Hlavy států a další politici přijíždějící do České republiky totiž mimo Prahu jezdí skoro vždy do Českého Krumlova a téměř si zde podávají dveře.

Bydlí zde asi 13 tisíc lidí, převážně v sídlištích jižně a severně od historického centra. V něm zůstalo jen pár stovek rezidentů, většinou těch, kteří ve svých domech provozují nějaký byznys. Drtivá většina ploch domů v historickém centru je využita pro ubytovací a stravovací služby a maloobchod. Většinu domů město v posledních letech zprivatizovalo, noví vlastníci je opravili a fasády tak září všemi barvami, které památkáři povolili. Břízy v okapech, které v mezidobí někde dorostly i do impozantních rozměrů, dávno zmizely, což vadí některým staromilcům tvrdícím, že město tím ztratilo svou romantiku a kouzlo omšelosti. V letní sezóně centrum přes den připomíná včelí úl, ale po šesté večer jakoby zmrtvělo; turisté odjedou a nikdo z místních je nenahrazuje.

V řece Vltavě žijí nejen pstruzi, ale i na čistotu vodu nejnáročnější rybí druh – lipani. Od května do září projíždějí městem denně stovky a někdy i tisíce vodáků na kanoích, raftech a pramicích. Sjíždění šlajsny na jezu pod zámkem, které skoro v polovině případů skončí převrácením lodi a nedobrovolnou koupelí její posádky, je mimořádnou zábavou hlavně pro cizince, kteří je i dlouhé minuty sledují a filmují z lávky pod Plášťovým mostem. Ve městě se topí plynem a elektřinou, takže vzpomínky na štiplavý zápach ze sirnatého uhlí už dávno odvál čas. Doprava je už dávno odvedena mimo centrum na objížďkovou silnici. Do centra jezdí jen taxíky, turisté ubytovaní v hotelech, zásobování a občas nějaký zmatkař, který včas nepochopí, že do pěší zóny se jezdit nesmí. Místo aut jsou v ulicích davy návštěvníků, individuálních, rodin i organizovaných skupin. A když je počasí tak špatné, že neumožňuje koupání ani jiné aktivity v přírodě a do města zamíří i turisté z blízkého Lipenska, bývá obtížné hlavními ulicemi vůbec projít, o projetí například s kočárkem ani nemluvě.

Skoro celý život občanů města se odehrává mimo historické centrum. Zůstaly v něm jen dvě prodejny potravin, dvě pivnice, jedna drogerie a prodejna obuvi. Zato přibyly desítky restaurací, penzionů a prodejen šperků, skla, suvenýrů a různých cetek pro turisty.

Je duben roku 2018. V posledních letech bylo zcela zrekonstruováno trojklášteří, kde bylo otevřeno nové velké muzeum. Tím byla završena oprava celého historického centra.  Na okraji města před časem postupně vznikla velká obchodní zóna s pěti super- a hypermarkety. Začíná přestavba poslední ostudy města, jeho autobusového nádraží, která by měla být hotova do roka. Vznikne tak důstojné zázemí i pro cestující přímých linek, které téměř každou hodinu spojují Český Krumlov s Prahou. Městský úřad se už dávno přestěhoval z centra na okraj města. Místní občan, pokud nepotřebuje něco z matriky nebo z knihovny, tak není nucen do centra vůbec chodit.

Davy turistů ve městě neřídnou. Jen prvotní Němce a Rakušany nahradili nejprve Japonci a Američané a nyní Číňané, Korejci a Rusové. Přitom se zkrátila doba jejich pobytu. Z původně celodenních se staly nejdříve půldenní a nyní jen dvou- až tříhodinové prohlídky, během nichž návštěvník město „zkonzumuje“: projde hlavní ulice, udělá si pár selfíček, možná si dá oběd v hospodě nebo aspoň trdelník na zámeckých schodech, někdy si i koupí nějakou cetku a odjede. Město z jeho návštěvy nemá nic, jen povinnost uklidit po něm odpadky.

Český Krumlov se za pár desetiletí změnil k nepoznání. Nepochybně k lepšímu. Z ošklivého káčátka vyrostla krásná labuť. Ale změnili se i lidé – jak návštěvníci, tak hlavně jeho obyvatelé. Mají jiné potřeby a zájmy a také jiný vztah k městu. Dříve bylo šedivé, zanedbané a chudé, ale bylo jejich a také je za své považovali. Dnes, kdy je barevné, opravené a relativně bohaté, je jim cizí. Nepřijali masový turismus jako součást města a jeho života, protože vidí, že na něm vydělává jen poměrně malá skupina těch, kteří podnikají v centru, ale náklady s turismem spojené platí radnice, tedy všichni. Myslí si, ať už oprávněně či mylně, že vedení města se věnuje více turistům než občanům. Mají pocit, že jim město vlastně turisté ukradli. Je to ale opravdu tak? Není to spíše jen další důkaz, že to nejhorší, co se člověku může stát, je mnohdy splnění jeho vlastních přání? Nedalo spíše město samo své centrum v plen novodobým hordám? Město se chtělo stát turistickým centrem a přilákat davy návštěvníků, a to se mu podařilo! Jen ty důsledky předem nikdo neodhadl.

Bylo to ale vůbec možné? Mohlo to dopadnout jinak? Jak město občanům vrátit? Jak oživit a zlidštit centrum? Jak tam přivést stálé obyvatele? Je to vůbec možné? A má to vůbec smysl? Vrátili by se do centra obyvatelé, kdyby z něj turisté úplně zmizeli? Není rozumnější se se současným stavem smířit? Nabízí se řada složitých otázek a na každou existuje nejméně jedna jednoduchá, logická a úplně špatná odpověď. Přemýšlejme o tom a diskutujme, protože to je první a nutný krok k nalezení těch správných odpovědí.