Po dlouhých nejméně deseti letech se já osobně vracím do Českého Krumlova; jako rodina sem jedeme společně vůbec poprvé. Záhy zjišťuji, že cesta z Prahy na jih Čech je jen o trochu méně zoufalá, než byla už před těmi lety. Dálnice aspoň do Českých Budějovic samozřejmě stále není hotová, ale nakonec na jih přijíždíme s nadějí a mírným optimismem, že se ledy pohnuly, protože na první pohled je zjevné, že se staví a že se nějaké silnice, která by odpovídala 21. století, snad nakonec dožijeme.

Faktem ale zůstane, že nejpozději někdy v polovině trasy z Prahy už nám bylo turistů docela líto – třeba těch z Japonska, kteří jsou zvyklí na nějaký standard a z nichž možná někteří si doma stěžují, když jim jejich vlak vyjede ze stanice o pár vteřin dříve – a u nás musí cestou do Krumlova absolvovat několikahodinovou anabázi českým venkovem, často skoro po okreskách, aby zdolali vzdálenost, kterou u nich veřejnou dopravou urazí v řádu nejvýše desítek minut. Musí si tu připadat jako ve skanzenu, jen co vylezou na Ruzyni z letadla. V tomto kontextu ale vlastně chápeme jejich mírné a usměvavé obličeje, protože je jasné, že jsou vděční, že tu cestu do Krumlova vůbec přežili.

Náš příjezd do Krumlova ostatně nakonec také není zcela bez komplikací a historické centrum města nás zastihlo doslova v nedbalkách: nepovedlo se nám „na první dobrou“ odhalit, že adresní bod „Latrán 21“ sice služba navigace od Google bezchybně najde, ale na místo nás dovést odmítne a hlášku „dojeli jste na místo“ oznámí hned u značky „zákaz vjezdu“ na okraji centra. Tohle se vám prostě nestane všude a bereme to jako svého druhu varování:  ani ta navigace si nepřeje, abyste sem jezdili. Od této chvíle jsme na pozoru, všude čekáme úskok, zradu, útok (minimálně na peněženku). Dá nám čas zapravdu, zda a jak moc jsme se v očekávání toho nejhoršího spletli?

Dojmů bezprostředně po příjezdu je mnoho a samozřejmě bude chvíli trvat, než je nějak utřídíme a uděláme si ucelenější obraz toho, co se tu děje a jak tu lidé žijí – nebo nežijí. První kontakt s místními ovšem už je tu a hned jsme lehce nervózní, protože milé uvítání prostě vypadá jinak. Ale možná jde jen o nějaké „bububu“ na úvod, o jakýsi poziční boj mezi námi a místními, kteří nám dávají zcela nepokrytě najevo, že se jim projekt UNES-CO nelíbí, protože z nich podle jejich slov dělá blbce. Po pár rozhovorech s nimi možná tak trochu přicházíme na jádro pudla: ostatně sami říkají, že celé město je v jakési nevyhlášené válce:  jsou tu lidé z centra, z nichž někteří „privatizovali“, někteří ne, pak lidé „ze sídliště“ a obecně z širšího okolí, který nejspíš mají pocit, že radnice se o ně příliš nestará a většinu kapacity věnuje centru. Ale co je důležité: místní lidé, kteří tu s námi hovoří, nakonec nejsou agresivní, jejich původní postoj vůči nám -zdá se- se mění, přišla i pozvánka na pivo, dostali jsme nějakou pozornost – to je milé a vážíme se toho. Jestli jsme i my získali nějaké významnější sympatie větší části místních však zatím nevíme.

Nepochybně objevuju kolo, když napíšu, že Český Krumlov přes všechny historické zvraty zejména ve 20. století zůstal mimořádně krásným městem a s ohledem na množství turistů je naprosto pochopitelné, že pro mnoho lidí se stal doslova strojem na peníze. Oni jistě nebudou chtít, aby se současná konfigurace jakkoli měnila. A naopak ti, kteří možná neměli tolik štěstí a „zbylo“ na ně místo mimo centrum a ze zdejšího skutečně masového turismu asi mnoho nemají, možná právem namítají, že tím vším vlastně spíš jen trpí a turisté jim jen komplikují život.

Pomyslné druhé kolo jsme objevili, tvrdíme-li, že -na první pohled- v aktuálních podmínkách historického centra vést normální život prostě možné není: zůstanou tu (logicky) jen podnikatelé a s nimi (možná celkem několik desítek?) posledních mohykánů, kterým nevadí rachot kufrů na kočičích hlavách, nesmyslné ceny úplně všeho atd.atd.apod. Zároveň se ale vkrádá pochybnost, nehledáme-li problém tam, kde zkrátka žádný není. Uvedu příkladem: za mého dětství měl soused opravdu jen pár metrů od našich oken obrovskou voliéru a v ní minimálně desítky, ale spíš stovky papoušků, z nichž někteří byli větší než tehdy já. Randál, který ptáci vytvořili, byl samozřejmě naprosto strašlivý a bez výjimky každý, kdo k nám přišel, byl upřímně vyděšený a zeptal se: „Vy tu opravdu dokážete žít a přitom se nezbláznit?“ Pointou této banální historky samozřejmě je, že jsme za ty roky prostě na řev papoušků z druhého konce světa byli zvyklí a naučili jsme se to nevnímat.

Hádám, že přesně takhle se tu naučili žít i místní lidé. V každém případě máte naše slovo, že se mezi ně vydáme a poctivě se pokusíme rozkrýt, jak se věci doopravdy mají. Držte nám palce, aby se to povedlo.