Den devátý – kousek poezie

Český Krumlov

 

Dáme si trochu poezie,

co do lidí šije,

nebo ryje?

Raději popojedem,

hyjé…

 

Krumlov?

To je místo, kde na prachy je lov.

Trdelnik to go, vow!

Je to jedna velká show.

Hej hou,

turisti už jdou…

 

Tak tu prostě jsou,

přijedou busem,

parkujou.

 

Průvodce hned je jim k ruce,

je to jejich vůdce.

Baráky, zámek, fasády,

to je hrome parády!

Hleď, natáčej, foť kolem,

ať pak doma po návratu nejsi volem.

Když zeptaj se tě, kdes byl,

na videa, fotky pohlédnou,

třeba krapet prohlédnou;

teprve zjistí, že zbyl…

jen kopec prázdných záznamů, ale zážitků skoro nic.

V létě je tu hic.

 

Zpoť se, zakopni, ale hlavně utrácej,

ať se místní tolik netrápí s tvou invazí.

Když na vodě z raftu přiopilí burácej,

koruna ke koruně vše převrací.

Duch místa se však vytrácí…

 

Slovutná historie, pětilistá růže,

dnes už jen byznys, prodejná kůže?

Co my běžní lidi, co kdo zmůže?

Kdo nám z toho pomůže?

 

Radnice? Nastavená zadnice?

Není to tak černobílý. Oni se přece taky celkem snaží.

Parkovací zóny, bydlení, služby – sami se v tom smaží.

Příklady dobré praxe, za vším kouká moc práce…

 

Pravda je někde asi napůl, třeba je tak trochu Šedá…

Rozproudí debatu, prostě jí to nedá.

Jsou to takový mediální zkratky, třeba hrátky, kdovíjak vratký…

 

Pranýřovat je to snadný,

co ale zkoušet hledat cesty kladný?

Jak z toho ven?

Řečmi a nápady z kaváren?

 

Kotrmelce na mostě, peřiny v oknech?

Jak normálně znovuobjevit život v těch prázdných domech?

Privatizace veřejnýho prostoru,

každej zvědavec ti leze do dvoru.

 

Řešení není jasný a hned,

je to obecnější problém, globální turismus není zas takovej med.

 

Avšak výzva, hozená rukavice tu je…

Tak ji chyť, pojď do toho, vymýšlej a tvoř, ou jéé.