Když prší

Dnes si z nas pocasi dela legraci. Chceme kreslit kridami po chodnicich, hrat badminton, natacet rozhovory s turisty. Nejlepsi podminky jsou v Široké ulici. Ale jakmile si vyprosime v Schieleho galerii cloveka s klicem od vedlejsiho domu a z chodby vyndame pred dům drevenou lavici, abychom vypadali, že sem patříme, tak zacina prset. Zase jdeme pro klic a lavici uklizime. Schovavame se v kavárně. Tyto ukony provadime behem dne nekolikrát. Pozdeji odpoledne prestava prset a muzeme splnit vsechny ukoly, ktere jsme si predsevzali. Rozhovorů s cizinci i našinci se podařilo mé ženě a filmařům snad pět.

/David Barton/