Den patnáctý – poločas

Stříháme metr, jsme v půlce. Poločas. Intermezzo. Přežili jsme. Žena se vrátila z cest. I sousedi se navrátili ze sklizně zahrádky. Opět to tu krapet ožilo, na místní šichtu už nejsme sami. Prý málo squattujeme před kamerami. Rozpálené město s letními přeháňkami není úplně dobrý pro malý miminka. Voayerský choutky místních i přespolních v Benátkách a onlinu nejsou ukojeny. Chtějí show, chtějí se bavit, vidět nějaký chudáky, jak se snaží ve veřejným prostoru trochu žít. Sorry, my ale nejsme herci. Zkoušíme toto město z různých stran, jeho možnosti pro běžný žití. Některý činnosti se fakt dělají hodně špatně a někdy to je opravdu na hlavu. Zkoušeli jsme piškvorky křídou na těch dlažebních kostkách. Jsou ale tak křivě sázený, že nám to jde šejdrem. Nefunguje to. Vyvalit si pupek na Latránu, to taky nedáte. Vlastně zkoušet navrátit se zpět v čase a jen tak si hrát před domem, louskat ořechy či se jen tak poflakovat a číst si, to je dnes nepatřičný. Celkově málo lidí dnes něco dokáže dělat rukama, vyrábět, zkoušet. Z komunismu do konzumismu. Prostě hodně věcí kupujeme, spotřebujeme. Tekutá doba v modernitě. Tohle spotřební chování vůči věcem se přelévá i do vztahů. Nefunguje to, rozejdeme se, spotřebujeme, rozvedeme.. Použijeme pořídíme nový. Dobře to formuloval polský sociolog Zygmund Baumann. Tak tu vlastně půl měsíce žijeme v historickým centru docela pěknýho města. Ale leze mi to na hlavu. Žádná dovolená, žádný med. Zatím jsme si ani nestihli vybrat dovolenou. Zasloužený den, dva volna. Turistický atrakce ještě pořád nestíháme prolézt, není na to čas a ani pomyšlení. Je to tu fakt divný. Zdeformovaný. Mám chuť ten prostor a to myšlení tady trochu ohnout. Guerilla poetry, guerilla gardening, nějakej výkřik, ruch, vzruch…

I projekt má stále svý trhliny. Vedle Egon Schiele centra stojí dům paní ředitelky, který byl v červnu poskytnut k provozování normálního života. Ten je v záběru kamer, kde máme trávit „pracovní dobu“. Celou dobu se snažíme dostat od něho klíče, abychom mohli předvádět normální život s potřebnými proprietami a zázemím. To se nám však nedostává. Jít hrát si tříhodinovou deskovku se stovkami komponent, to nejde dělat na náměstí na dece. Kytky tam nikdo nezalívá, nežije to tam.  Prostě narážíte pořád na nějaký tlaky, co byste měli a neměli. Je to trochu psycho. Všechno si udělej sám, všechno si zařiď sám. Udělej si výkazy práce, reportuj, zkoumej město. Velký očekávání, hodně zadání. Je to jako na houpačce, ale zrovna jsem asi na té špatné straně, kdy mám pocit, že se to celý vysype. Jsem z toho unavenej, vyprázdněnej. Nemám zpětnou vazbu. Nikdo moc nekomunikuje.

Děti kvičí, žena je nervózní, nežije se tu dobře. Nic moc nefunguje. Tak z toho normálního života mám pocit, že mi teď hrábne. Potřebuju mít i čas pracovat, když je léto, volno, tak třeba i žít, vyrazit k vodě. Upustit páru. Někam vypadnout. Lidí je tu moc, ruchu, hluku, smradu, odpadu… Je to tu takový vykřičený, prázdný. V hezké skořápce plno povyku. Dospělí lidi svázaní ve svých představách, co je zajímavý, co letí, co je zrovna cool. Ale zapomíná se na to zpomalení, i na tu dualitu, aby to bylo taky někdy warm. Takové hřejivé, přátelské, pomalé žití. Zážitek, co se jen tak nezaleskne, ale co vám utkví… Prostě život na dřeň, ve své podstatě samotný prostý bez všech těch slupek a pozlátek, co nic moc neznamenají. Krumlov je jen takovej průchod. Zajímavej se spoustou podnětů. Ale je to takovej rozbitej fragment. Doufám, že je to dočasný poznatek. Potenciál to tu má ohromný, ale je to takový marný, upachtěný.

Čas tedy na chvilku vypnout, s dětmi zaházet pár vodních bomb po turistech. Nafouknout páva, želvu, sebrat dort a jít zkusit oslavit v tomhle panoptiku nějak přijatelně narozeniny dalšího z našich robátek.