Město snů

Po několik dnech oddychu v rozpálené Praze a zelených Veltrusích jsme zpět v pohádkovém městě Český Krumlov. Ticho, to je asi hlavní rozdíl, oproti dálnici, jižní spojce, magistrále. Spánek v goticko barokně renesančním domě je jak na zámku a k snídani hraje Laco Deczi, tadadadadada tadadaaa… Neo si připravil na ulici stolek s šachy a asi hodinu se snažil někoho oslovit, ale všicí móooc pospíchají všechno vyfotit, a tak si zahrál s holčičkami dámu a sbalil to. Oslava narozenin Matouše probíhá na nábřeží před Páralovými rudými židlemi, Latrán, Široká ani náměstí se kupodivu neosvědčily pro konání jakýchkoliv pikniků s dětmi, speciálně mimina na rozpálené dlažbě fakt trpí, pivovarské zahrady jsou také cajk, ale u vody je to i s koupáním. Na turisty máváme na most, na lodě na protější břeh. Interagujeme divoce i s kolemjdoucími, hlavně díky vodní pistoli ovládané dětmi. Po koupačce dělám dětem stopovačku přes celé město, po dvou hodinách se vrací, úplně strhaní a uťapkaní  -trochy bloudily. Ještě jsem prozkoumal okolní zahrady, jestli není něco málo rybízu na koláč. Potkávám Libora Smalťáka, místní legendu a umělce každým coulem. Podrbeme jeho český fousky i další psy i feny v okolí, hodiny odbíjejí celou, davy turistů zmizely. Město zas volně dýchá