Den dvacátý sedmý – loučení

Krumlov. Krumau. 

Je to takový konglomerát staveb, které dohromady působí na člověka jako myslící a emocionální bytost. Inspiruje umělce, láká návštěvníky z různých koutů a důvodů. Každý jej hodnotí podle svého, třeba Adam Gebrian velice kladně: https://www.stream.cz/gebrianvs/10020530-cesky-krumlov-druhe-nejkrasnejsi-mesto-na-svete

Nebo zajímavý je i dokument České televize: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10224284032-mesto-meho-srdce/209542158850002/

Na nás taky působil jinak při příjezdu, než po měsíci. Ze začátku vykřičeně těmi davy, trdelníky a bezmyšlenkovitou apriorní komercí i byrokratickými trapnostmi.  Po měsíci jsme si každý našli na první pohled skrytou poetiku toho místa a jeho kouzlo, které je tak trochu zakleté a musí se chvíli hledat. Stejně jako ten každodenní život, který zde je a funguje. Žel není zřejmý hned na první pohled. Je to krapet komplikovaný a specifický normální život. V konturách dnešních výzev je třeba chvíli pozorovat a hledat zapomenuté. Rozpadlá místa, jež mají svou patinu. Místní zkratky, úkryty a zákoutí. Dobré podniky. Dvorky. Undergoundové akce. Místní vztahy a historky. Silná místa.

Začalo to trapným vynášením věcí do dvoukoláku a hraním si na trotly, jež pendlují a s dvoukolákem stěhují svou domácnost. Končí to vzpomínkou, nostalgií a životní zkušeností s otevřeným koncem. Byl čas vše pomalu dohonit. Navštívit nenavštívené. Dohonit nedohonitelné. Pomalu se loučit. Zajít za Pavlíkem na kokosovou párty. Zajet do Pasovar s místním Monarchou hledět do plamenů ohně u rozvalin středověké tvrze za svitu měsíce a hvězd. Spát pod širákem u prastarého ořechu a jurty. Nachytat pár rozumů od památkáře a fairtraidisty Jirky Blocha. Mimo jeho výtečnou kávu a medovinu má skvělý příběh o jeho sousedovi -azérbajdžánském Ali Asgarovovi. To je celkem bohatý chlapík, co nosí hodinky od Putina a vlastní pár podniků, co pojmenoval po své dceři – Leyla. Má tak stejnojmenný resort na Lipně a i v sousedství Fairtradu v Krumlově jednu zavřenou restauraci opláštěnou plexisklem. Příběh o všemocné síle peněz narazil na elementární lidskou důstojnost a vlastní identitu na straně druhé. Se zaujetím budu sledovat vyústění, ba rád Jirkovi pomůžu.

Zatmění měsíce, jaké tu celou dekádu nebylo – pozorování z ateliéru Seidel. Parádní akce. Čtení na večer – poslední Kúčova kniha půjčená od Davida Bartoně – Jak to bylo a nebylo. Hustý čtení. K dostání za tři kila přímo od Kúči s jeho vlastníma malůvkama. Jsou tam historky jak to rozparádili jednou tak, že si začal při jedné párty bourat i vlastní byt, nebo jindy jak jeden zoufalec na mostě rozdával peníze… Zkrátka takový rozervaný šmrnc při té krumlovské pěně dní.

Holt jen při tom všem provozování normálního života nám krapet mezi prsty začal ujíždět ten náš normální běžný život se svými povinnostmi a strastmi. Čas tyto poetické chvíle pomalu zabalit, uzavřít a vyrazit zase do díla do dalšího poklusu. Žít život doma, ve svém městě, reflektovat jej a vstupovat taky do veřejného prostoru a krapet zdravě bouřit.

A jen tak mimochodem. Docela mě to začalo bavit. Kdyby některá osvícená radnice chtěla, rád se k nim na nějakou dobu nastěhuji a zkusím si udělat exkurz do toho, jak se u nich žije, kde jsou ty potenciální neuralgické body a kde mají pudlíci ta svá jadýrka…