Den dvacátý šestý – Schieleho odkaz

On to věděl. Všechno to věděl. Egon.

Doktrinální teze jako vyšité z projektu UNES-CO: Mrtvé město, Žluté město, Město na modré řece, Předměstský dům s prádlem, Krumlovská krajina…

To jsou všechno jeho díla, vrcholná, dnes platná, po víc jak století. Rozervaný a dychtivý mladík plný vášně a touhy ochutnat a poznat život:

„Chci ochutnat tmavou vodu, vidět praskající stromy a divoké větry. Chci udiveně zírat na rozpadající se zahradní ploty. Chci to všechno poznat, slyšet mladé březové porosty a chvějící se listy, vidět světlo a slunce, radovat se z vlhkých zeleno-modrých údolí zvečera, uvědomit si třpytící se zlaté rybky, vidět bílé mraky kupící se na obloze, chci mluvit ke květinám, k trávám. Chci se dívat na růžové lidi, staré úctyhodné kostely, vědět co říkají malé dómy, běhat bez zastavení po oblých travnatých kopcích a polích, širými planinami, chci políbit zemi a čichat hebké teplé květiny v mechu a pak vytvořím věci tak krásné, pole barev…“

A. Roessler (vyd.) Briefe und Prosa von Egon Schiele, Vídeň 1921,

Kdo chce prolomit vlny a něco prokopnout, vždy bude bouřit, provokovat. Vždy rozproudí diskusi, pohoršení. A koneckonců, v národě Jana Palacha lze při vší vážnosti říct, že lepší je shořet, než vyhasnout…

A tak v při každodenním dobýváním chleba o dvou kůrkách, placením hypoték, vychováváním dětí, placením všelikých daní a plněním jiných povinností, úkolů a strastí zkusme se podívat kolem sebe. Tolik lidí kouká při každodenní chůzi do země… Snad tam najde nějaké drobné, či se vyhne exkrementu… Turisti zase koukají vzhůru pro lov dalších cílů pro své snímky. A tak se vše míjí. Různé světy. Vždyť stačí, když každý na chvilku opustí své mentální hranice, nastavení, doktríny ve kterých žije, zastaví se, nadechne a třeba se mu to propojí. Třeba se na chvíli protnou různé světy. Třeba to nějak zapadne. V sociální struktuře i možnostech projektu pak začne dávat smysl pořádat wokshopy, kulaté stoly a konference a dobrých příkladech toho, co a jak turisté chtějí. Co chtějí místní. Jak to dát do kupy. Jak s tím pracovat. A nejenom město má být na terčovnici rozhněvaných občanů. I kraj, stát, místní aktéři, firmy, ale i oni sami. My jednotlivci si utváříme svůj prostor, tím kterak se chováme, kterak se vymezíme. Jak žijeme… Přirozeně své normální životy. Nějakým vnějším trendům a vlivům navzdory. Zkrátka ať si kdo myslí, co chce. Život se má žít. Naplno a teď. Jiný nemáme. Nemá cenu se tedy na něco a někoho vymlouvat.  Žijme ať to má koule, grády, šťávu. Buďme sví, v Krumlově, Tišnově, Brně i kdekoli jinde. Ostatní to pochopí a nezbude jinak, než respektovat místo i s lidmi jaké je…