20.6.

Pavel

Toho dne jsem rozestavěl posezení skládající se z jednoho rozkládacího křesílka a jedné rybářské trojnožky okolo ovocnářských beden otočených dnem vzhůru, při čemž takto tvořily nízký dvoustupňový stolek, do jehož první části schovali se všemožné předměty, jako můj cestovní deník, jež jsem doplňoval novými zážitky, Snídani šampionů, knihu od Kurta Vonneguta, psací potřeby a osobní maličkosti. Ve vrchním podlaží stolku jsem schraňoval popelník, doutníčky značky Mood, cigarety značky L&M, zapalovač a talíř s bábovkou. Vedle stolu jsem postavil ještě termosku s kávou, ačkoli brát si kávu do termosky v toho dne panujícím počasí by se dalo přirovnat k zakrývání očí slepého dítěte u choulostivé scénu filmu, a velkou láhev s vodou, protože velbloud dvouhrbý je pouze poučený dromedár. Čekal jsem, že to někomu přijde trochu zvláštní, že jsem takto rozložen u jiho-východním cípu kašny, ale pozastavili se asi pouze dva lidé. Jeden místí busker a jeden místní městský policista. Pár známým, které jsem zahlédl, to zřejmě taky nebylo divné, asi jsem prostě člověk, od kterého takovéto věci lze čekat. Některé známé jsem viděl pouze proběhnout náměstím nevšímajíce si ničeho kolem. Taková je holt dnešní uspěchaná doba. Cigarety L&M nebyly určené k mé osobní spotřebě, ale hodlal jsem vyzjistit, jestli ještě někdo o cigarety či oheň požádá. Na nádražích a před budovami škol je to ještě vcelku běžné. Nepožádal. Pouze po pracovní době se ke mně a mé partnerce přidal pár, který si žádal být spraven o chodu projektu UNES-CO, a využili mého popelníku a zakousli si bábovku. Věc, které jsem si všiml byla spousta aut s řidiči, kteří očividně nevěděli o zákazu vjezdu do centra bez povolení.